referáty

Kanárské ostrovy

10. ledna 2008 v 14:44 | Suzuki
Sedm ostrovů a šest ostrůvků o celkové rozloze 7242 m leží mezi 27°38´a 29°35´severní šířky a 13°20´a 18°14´západní délky a táhnou se od východu na západ 500 km a od severu na jih 200 km. Jsou vzdáleny 100 km od afrického kontinentu, zato však 1100 km od Gibraltaru a 2000 km od španělské vlasti, ke které politicky patří.
Souostroví byl po dlouhá staletí španělskou kolonií, využívanou jako dodavatel zemědělských produktů. Tamější nacionalisté tvrdí, že tento stav trvá dodnes.
Ve starověku bylo toto souostroví nazýváno "Ostrovy šťastných." V roce 1341 je znovu objevili a obsadili Portugalci. Ke Španělsku byly Kanárské ostrovy připojeny v roce 1479. Administrativně je souostroví rozděleno na dvě provincie. Ostrovy Lanzarote, Gran Canaria a Fuerteventura a ostrůvky Graciosa, Alea, Lobos, Montana, Clara, Roque del Oeste a Roque del Este tvoří provincii Las Palmas. Druhá ostrovní provincie Santa Cruz de Tenerife se skládá z ostrovů Tenerife, La Palma, Gomera a Hierro. Obě nejvýznamnější města Las Palmas a Santa Cruz de Tenerife mají statut bezcelních přístavů.
Na ostrově Tenerife se majestátně zvedá sopka Pico del Teide, jejíž vrchol má tvar pravidelného kužele.Výškou 3718 m je nejvyšší horou souostroví a zároveň i celého Španělska.
GRAN CANARIA
Gran Canaria, po Tenerife a Fuerteventuře třetí největší ze sedmi obydlených Kanárských ostrovů, leží ve stejné zeměpisné výšce jako marocká Sahara a ve vzdálenosti 197 km od africké pevniny. Tento ostrov dostal své jméno podle toho, že na něm údajně žili velcí psi ( pes = lat. Canis ). Jiné vysvětlení odvozuje toto jméno od ptáka, zvaného canora ( zpívat = lat. canere ) nebo od místa Cabo Caunaria, které leží na africkém pobřeží. Mimochodem - slavný kanárek, jak ho známe z domova je produktem zdejšího chovu. Ten, který žije volně v přírodě je spíš nevzhledného vzezření. Ať už je původ názvu jakýkoli, tento ostrov vznikl, stejně jako ostatní, sopečnou činností. Zda se to stalo před 13 až 14 miliony let je však sporné. Charakteristickým rysem, dokazujícím sopečný původ, je téměř kruhový tvar ostrova Gran Canaria a skutečnost, že se od nejvyššího vrcholku centrálního masívu Pico de las Nieves, vysokého 1949 m, se radiálně táhnou k pobřeží úžlabiny ( barrancos ), jejichž dna vytvořila úrodnou půdu na severu ostrova. Naproti tomu oblast pláží na jihu vznikla vlivem výkyvů mořské hladiny, k níž docházelo během doby ledové. Duny v Maspalomas nejsou nic jiného než rozdrcené zbytky lastur.
Klima: Letní teploty, jež zde celoročně panují způsobuje severovýchodní pasát, který se ohřívá nad Karibikem a vane celých 365 dnů v roce neustále po stejné dráze kolem severní poloviny zeměkoule. Ke Kanárským ostrovům přichází od severovýchodu a přináší ochlazení, ale zároveň i hustá mračna. Pasátová mračna se pohybují ve výšce 800 m, takže na plochých ostrovech Lanzarote a Fuerteventura prší mnohem méně. Mezi další klimatické činitele patří azorská výše a příjemně temperovaný kanárský proud. Tito činitelé způsobují, že se Gran Canaria nazývá ostrovem " věčného jara." Starší lidé milují toto podnebí, protože malé rozdíly mezi nejvyššími as nejnižšími denními teplotami neztěžují jejich srdce a krevní oběh. Obtíže může naproti tomu právě lidem s chorobami krevního oběhu způsobit saharský vítr levante. Kdo se mu chce vyhnout, nesmí sem přijet v červenci nebo v srpnu.
Fauna: Na Gran Canarii se nevyskytují žádní nebezpeční živočichové, ani hadi ( i když scink Chalcides sexlineatus, neškodná ještěrka živící se rostlinnou potravou vypadá nesmírně nebezpečně ), ani štíři a kromě komárů ani jedovatý hmyz. Existují jen dvě výjimky: pro děti může být nebezpečné bodnutí stonohy jedovaté ( ciempiés ), u dospělých postižené místo jen bolestivě oteče. Tato až 15 cm veliká stonožka je však stejně vzácná jako černá vdova (snovačka jedovatá ). na ostrově žijí divoce jen čtyři druhy savců. Bez lidské pomoci se sem mohl dostat jen netopýr. Králíky sem importovali feudální pánové, aby měli co lovit, krysy a myši připluly jako černí pasažéři na lodích. Dovezena byla i užitková zvířata - dnes se zde chovají hlavně kozy, vzácněji ovce, pár krav a koní. Muly, osly, dromedáry, kdysi nepostradatelné pomocníky v zemědělství, zde dnes najdeme jen jako turistickou atrakci. Kanárský prapředek kanárka ( Serinus canarinus ) kanárek zelenavý zpívá neméně vesele, ale jeho peří není zdaleka tak barevné. Za "kanárského slavíka" je spíš považován capriot, který se na ostrově cítí spolu s několika dravci ( krahujec obecný, poštolka, káně bělochvostá, sup mrchožravý ) jako doma. Kanárek, jak ho známe z našich domovů, byl vyšlechtěn teprve před 100 lety v Harcu. Hodně přes 90% fauny tvoří hmyz. Přestože je na Gran Canarii tak málo povrchové vody, najdeme zde dokonce i vážky, motýly a cvrčky. Mouchy a cucarachas (švábi ) se bohužel staly téměř místní pohromou. Stejně nepřehlédnutelné je množství mořských živočichů. Vyskytují se zde dokonce i žraloci, převážně však druhy žijící na volném moři. Pravidelně jsou v okolí ostrova vidět velryby a delfíni stejně jako mořské želvy. Nejčastěji se na ostrově setkáváme s ještěrkami ( lagarto ), například s ještěrkou perlovou či paještěrkou španělskou, stále šramotícími kdesi v křoví. Tyto roztomilé hmyzožravce však nesmíme zaměnit s gekonem, který někdy pronikne i do hotelových pokojů.
Flora: Na Kanárských ostrovech, souostroví, které nikdy nebylo spojené s pevninou, se vyvinuli živočichové a rostliny, jež se výrazně liší od fauny a flóry na ostatních kontinentech. Tato situace je srovnatelná jen s faunou a flórou oblasti východního Atlantiku, kam patří Kapverdy, Madeira a Azory. Flóra na Gran Canarii je naprosto jedinečná.Místní rostliny najdeme stranou od hotelů na vlhkých svazích na severní straně ostrova či v zapadlých stržích v Centrálním masívu - jako třeba coregelu, druh povijnice, která se vyskytuje jen v Barranku de Mogán. Patří k místním endemitům, které tvoří asi 10% všech rostlinných druhů ( dalších 11% jsou endemity Kanárských ostrovů ). Zdejší rostliny se brání proti nadměrnému výdeji vody drobnými úzkými listy nebo je nemají vůbec ( např. kaktusovité pryšce ). typickými představiteli tohoto pásma jsou Euphorbie ( pryšce ), Cardón donales ( sloupovité pryšce ) nebo taliba, keře, jež mají úzké listy a vypadají jako stromečky. Některé pryšce, třeba oblíbená "trnová koruna" ( Euphorbia milii ), se u nás pěstují jako okrasné rostliny. Dále sem patří také opuncie ( nopál ), která se zde nazývá tunera. Na opunciích se pěstuje červec nopálový, který poskytuje nádherné šarlatové barvivo známé jako košenila. Vedle několika vzácných palem ( kromě palmy datlové je to především tropický datlovník kanárský ) se zde ze stromů daří jen endemické borovici kanárské. Ta přežívá na suchých sopečných ostrovech zvlášť dobře. protože její tlustá načervenalá borka a velmi tvrdé pryskyřičné dřevo odolává požárům. Strom obrazí příští rok přímo z kmene, i když ztratí všechny větve.V podrostu piniových lesů se daří jen dvěma endemiům: Jsou to Amagatnes, bledě růžově kvetoucí cist kanárský a Codeso, čilimník, kvetoucí jasně zářivě žlutě. K endemitům horských oblastí patří impozantní hadinec španělsky taginaste ), brutnákovitá rostlina dosahující až do výšky dvou metrů. Z vlhkých vavřínových lesů se dochovalo jen několik čtverečních metrů na severní straně. Tam najdeme (Laurus canariensis, vavřín kanárský, jehož listy voní jako vavřín používaný ke kořenění, dále vinatigo, jehož plody se podobají černým olivám. Na humusových půdách dnes rostou ovocné stromy jako fíky, mišpule ( Mespilus ), avokádo ( hruškovec přelahodný, španělsky aguacate ) a dokonce mango a papája.
Říká se, že všechny ozdobné rostliny rostou na Gran Canarii, pakliže jsou uměle zavlažované. Araukárie: Tento strom, jemuž dali jméno praobyvatelé Chile, vypadá jako pravidelná, zdola nahoru zastřižená jedle. Bougainvillea: Popínavá rostlina nazvaná po svém francouzském objeviteli pochází ze subtropické afriky. Má lila, růžové, karmínově červené, oranžové a také bílé květy a pne se do velké výše po pergolách a domovních zdech. Fíkus: Zatímco u nás tato rostlina živoří jako ozdoba kanceláří, na ostrově roste venku jako hezký stromek. Poinciana: Nádherný ozdobný strom vděčí za své jméno ohnivě červeným latám, jimiž je v době květu doslova posetý. Ibišek: Slézovitá rostlina s jednoduchými či plnými květy ve všech barvách kromě modré se používá do živých plotů. Liliovník tulipánokvětý: Strom pocházející z Afriky má nahoru obrácené zářivě červené květy vypadající jako předimenzované tulipány. Jeho dřevo přichází na trh jako nábytkářské pod názvem kanárské dřevo. Mučenka: ( Passiflora, maracuja ) Plody této popínavé rostliny se přidávají do jogurtu a do tropických šťáv. Rostlina oslňuje krásnými modrobílými květy. Ohnivá begonie: Stále kvetoucí křovitá rostlina s tmavozelenými listy, která má ve vrcholičnatých květenstvích plnokvěté, výrazně oranžové kvítky. Oleandr: Keře vysoké až 5 m nesou bílé a růžové květy od léta do podzimu. Strelicie: Banánovitá rostlina pojmenovaná po pruské princezně Charlottě von Mecklenburg - Strelitz pochází z jižní Afriky. Má až dvoumetrové květní stvoly. Oranžové vnější květní plátky rámují namodralé lesklé vnitřní plátky jako peří - proto se strelicii říká také rajská lilie, čímž se její květ napodobuje rajce. Vavřín: Nenajdeme snad jediné náměstí, kde by nerostl tento strom, který má hustou korunu a vrhá hluboký stín. Nesmíme ho zaměňovat s azorským vavřínem, jehož listy se požívají jako koření. Vánoční hvězda: Krásně červené hvězdice, které se u nás prodávají jen v květináčích přivezli na ostrov vystěhovalci z Mexika. Na Gran Canarii dosahují stromy až čtyřmetrové výšky. Jejich květy jsou zcela nenápadné, ale celé květenství obklopují ploše rozestřené ohnivě červené listeny. Žakaranda: Oblíbený strom rostoucí podél silnic. Laici ho často zaměňují za poincianu. Pochází z Jižní Ameriky. Nejsnáze ho poznáme podle světle fialových lat. Jeho ušlechtilé dřevo nahrazuje pravý palisandr a vyrábějí se z něj dýhy.

TENERIFE
Co do plochy, kterou zaujímá, je to největší kanárský ostrov a současně nabízí nejpestřejší paletu zážitků. Zde si každý přijde na své, přátelé přírody stejně jako ti, kdo hledají odpočinek nebo vzruch. Příroda je tu rozmanitá. od impozantního kráteru Las Canadas až k bujné vegetaci údolí Orotava, od nejvyšší hory Španělska, dosahující úctyhodných 3718 m výšky, od bizarního světa lávových srázů a sopečného popele až po divoké pohoří Anaga na severu. A ten, kdo dává přednost městské civilizaci, najde ji zde v její nejkrásnější podobě - v Puerto de la Cruz, které má nezaměnitelné kouzlo a v Santa Cruz de Tenerife, hlavním městě ostrova.
LANZAROTE
Čtvrtý největší ostrov archipelu je především úplně jiný. Tady prakticky nikdy neprší. Krajina se vyznačuje bizarní krásou, ze které se tají dech: černá moře lávy, obrovské lávové jeskyně, Ohnivé hory, přes 300 sopečných kuželů a kilometry písečných pláží. V roce 1736 zažil ostrov sopečný výbuch, po kterém zůstaly útvary připomínající měsíční krajinu. Tím úžasnější je skutečnost, že tady - ovšem za ochrannými zdmi - toho tolik roste, mimo jiné znamenité víno.
GOMERA
Kulatý, rozpukaný ostrov se tyčí jako sopečný kužel přímo z Atlantského oceánu. Rokle vypadají jako brázdy vyorané obrovským pluhem. O ostrovu se říká, že je to kontinent v malém, protože se tu kontrasty vyskytují bezprostředně a ve velké rozmanitosti. Gomera působí ještě dojmem nedotčenosti. a tomu také tak je: v národním parku v Garajonay se nachází hustý les s živočišnými druhy, které v jiných částech světa vyhynuly. A ještě něco se tu zachovalo - "silbo," řeč píšťal horalů.

Aljaška

10. ledna 2008 v 14:42 | Suzuki
Po objevu Aljašky dánským mořeplavcem VISTUSEM BERINGEM, který byl ve službách ruského cara, se Rusové dozvěděli o velkém množství ryb, tuleňů a dalších zvířat na tomto území. Rusové nezaháleli a po deseti letech skoro dokonale vylovili celé kolonie zvířat.
V roce 1876 koupili Aljašku Američané za cenu 5 centů za hektar. Mnoho lidí považovalo tento obchod za špatný. Aljašku nazývali "vycucaným pomerančem". Ovšem zjistily, že se mýlili, a tak znovu začaly obrovské výlovy velryb, lososů a jiných zvířat. Na přelomu 20. Století začala proslulá zlatá horečka.
Po 2. svět. válce nastalo mohutné vojenské zabezpečování Aljašky. Aljašku se zbytkem Spojených států spojila 2 540 km dlouhá silnice, nazývaná ALKAN. Roku 1959 se stala Aljaška 49. Státem USA.
V roce 1954 postihla Aljašku velká katastrofa - zemětřesení o síle 8,6 Richterovy stupnice. Toto bylo nejsilnější zemětřesení, které kdy postihlo Severní Ameriku. Zemětřesení zničilo centrum ANCHAREGE (budoucího největšího města), celý VALDEZ, LEWARD, přístav CORDOVU a mnohé další osady.

V roce 1968 byla objevena bohatá ložiska ropy. 1270 km dlouhý ropovod byl uveden do provozu. Protínal Aljašku do Severu k přístavu VALDEZ. Ropa přinesla bohatství.
Aljaščané měli v úmyslu změnit své hlavní město JENAU za jiné město, ale po zjištění sumu, na kterou by je výstavba nového města přišla se rozhodli hlavní město nezměnit.
Největším městem a centrem Aljašky je ANCHARAGE. Žije zde více než 50 % obyvatel státu, což činí asi 243 000. Je pozoruhodné, že jednu čtvrtinu z nich tvoří vysloužilí vojáci. Ancharage má vše co k modernímu americkému městu patří. Mraky aut, ohromné supermarkety, vysokou kriminalitu a samozřejmě také McDonald´s. Nejkrásnější jsou ale panoráma hor kolem města. Díky okolním horám je zde příjemné podnebí - v létě 14 0C a v zimě -11 0C. Vzrůstající město vlastní ohromné kongresové centrum, různá sportoviště, knihovny a muzea.
Domorodci tvoří asi 15 % obyv. Domorodou menšinu zastupují - ANLETI, ESKYMÁCI, ATHABASKOVÉ, kteří jsou příbuzní APAČU a NAVHU, dále TLINGIKOVÉ, HAINOVÉ atd. Díky ruské invazi lovců jich zbyla jen hrstka. Evropané sem přicházeli hlavně z Norska, Švédska a Finska.

Brzdy

10. ledna 2008 v 14:41 | Suzuki
Brzdy slouží ke snížení rychlosti nebo k zastavení pohybu. Jsou nedílnou součástí zdvihadel, jeřábů, výtahů, vozidel, …
1. mechanické - axiální
- radiální - bubnové
- pásové
2. proudové
3. elektrické

Mechanické
- podle funkce rozlišujeme brzdy:
· spouštěcí - např. u zdvihadel
· stavěcí - např. u jeřábů a výtahů
Radiální:
a) bubnové - skládají se z tzv. brzdového bubnu z oceli nebo litiny, který je pevně spojen zbržděným hřídelem a brzdovou čelistí, která může být 1 či 2 umístěná vně nebo uvnitř bubnu
nevýhodou jednošpalíkových brzd - namáhaná hřídel a ložiska
b) pásové - u nich je ocel.nebo litinový buben opásán pásem, který může být bez obložení či s obložením; pás je nejčastěji ocelový
· jednoduché - použ.: pro 1 smysl otáčení u menších zdvihadel
· rozdílové (diferenciální) - použ.: pro 1 smysl otáčení u ručních zdvihadel; výhoda - poměrně malou silou ubrzdíme řemeno o velké hmotnosti
· součtové - použ.: pro oby smysly otáčení
Ovládání brzd
Síla k ovládání brzdové páky může být vyvozena:
o rukou či nohou
o závažím
o pružinou
o pohyb.šroubem
o odstředivou silou

Brzda může být v zákl.postavení:
1. trvale zabržděná - u nich je časté dálkové ovládání, kde převod síly může být mechanický - využívá se u převodů pákami, lanky, táhly apod.
hydraulický - použ. se u aut
pneumatický - použ. se u nákladních aut
2. trvale odbržděná
· rukou či nohou - použ. se u ručních zdvihadel
· elektromagnetem - se použ. u jeřábů malých výkonů
· elektrohydraulický - u zdvihadel a pojezdových ústrojí jeřábu

Benzinové motory

10. ledna 2008 v 14:39 | Suzuki
Počátkem dvacátého století způsobil vynález benzinového motoru revoluci v dopravě. Vozidla s benzinovými motory brzy ze silnic vytlačila vozidla na parní či plynový pohon. A ve vzduchu létala letadla poháněná benzinovými motory až do doby, kdy se objevil motor tryskový.
Benzinové motory jsou motory s vnitřním spalováním. Uvnitř těchto motorů se spaluje palivo a tím získává energie potřebná k pohybu. V benzinovém motoru se mísí benzinové páry se vzduchem a tato směs se zapaluje jiskrou. Tato směs hoří tak rychle, že vlastně vybuchuje a vzniklé plyny se velice rychle rozpínají (expandují). U většiny benzinových motorů tato expanze pohybuje pístem ve válci a pohyb pístu se používá k otáčení hřídele a tím k přeměně vratného pohybu na rotační. Rotační benzinové motory nemají jednotlivé válce, ale plyny vzniklé spalováním otáčejí přímo rotorem.
Dvoudobé motory
Nejjednodušší typ válcového benzinového motoru je dvoudobý motor používaný v některých malých autech, ve většině motocyklů a v sekačkách na trávu. Každý píst pracuje ve dvou dobách. Nejprve se pohybuje nahoru, přičemž stlačuje směs paliva a vzduchu v prostoru nad pístem. Současně je do prostoru pod pístem nasávána další dávka zápalné směsi. Stlačená směs se zapálí elektrickou jiskrou a plyny vzniklé výbuchem tlačí píst zpět do spodní části válce. Při svém pohybu dolů vytlačuje píst čerstvou dávku směsi paliva a vzduchu přepouštěcím kanálem do prostoru nad pístem. Tato čerstvá směs vytlačí výfukové plyny ven výfukovým kanálem a sama je stlačena opětným pohybem pístu nahoru.
V horní poloze zablokuje píst výfukový kanál, aby rozpínající se plyny nemohly uniknout. Jakmile dosáhne píst dolní polohy, kanál se otevře. Poloha pístu rovněž kontroluje sací kanál a přepouštěcí kanál.
Píst svým pohybem nahoru a dolů otáčí tzv. klikovou hřídelí. K ní je připevněn těžký setrvačník, který se otáčí i poté, co píst dosáhl své nejnižší polohy. Setrvačník tak převádí energii z dolů se pohybujícího pístu na plynulý, nepřetržitý pohyb a nutí píst k pohybu vzhůru v druhé části každého cyklu.
Výroba dvoudobých motorů je poměrně levná. Motory samotné jsou však málo účinné při přeměně energie paliva v energii pohybu. Proto většina velkých motorů pracuje v účinnějším čtyřdobém cyklu.
Čtyřdobé motory
U čtyřdobého motoru pracuje každý píst na čtyři doby. V první době zvané sání se píst pohybuje směrem dolů a nasává směs paliva a vzduchu do prostoru nad pístem. Potom se píst pohybuje nahoru a směs se stlačuje. Tato druhá doba se nazývá komprese. Stlačená směs se pomocí jiskry zapálí a výbuch stlačí píst dolů. Podle toho se třetí doba nazývá výbuch. Píst pak ještě jednou jde nahoru a vytlačí výfukové plyny ven z prostoru válce. Čtvrtá doba se nazývá výfuk. Potom se jednotlivé doby znovu opakují..
Čtyřdobý motor je sice účinnější než motor dvoudobý, přesto ale dokáže přeměnit pouze o něco více než třetinu energie paliva v energii pohybovou. Zbytek energie je nevyužitý. Hlavní problém spočívá ve vratném pohybu pístu tam a zpět. Píst neustále zrychluje na vysokou rychlost jedním směrem, potom směr obrátí a zrychluje druhým směrem. Každý pohyb pístu nahoru a dolů několikatisíckrát za minutu spotřebuje část energie dodávané palivem.
Rotační motory
Ve snaze zvýšit účinnost se zkoušejí různé konstrukce motoru, který by měl méně vratných částí. K nejznámějšímu z nich patří Wankelův rotační motor. Pracuje na stejném principu motor čtyřdobý pístový. Skládá se z trojstranného rotoru, který se excentricky otáčí kolem pevného ozubeného hřídele nahrazujícího klikový hřídel a tím ho roztáčí. Jak každá strana rotoru míjí sací kanál, nasává směs benzinových par se vzduchem. Rotor tuto směs následně stlačí a jiskra ji zapálí. Vybuchující plyny otáčejí rotorem a odcházejí výfukovým kanálem.
V roce 1964 se objevila první generace Mazdy RX-7, což byl první sériový vůz vybavený Wankelovým motorem s nadějemi, že právě tento druh motoru spotřebu paliva značně sníží. Ukázalo se však, že Wankelův motor má své vlastní problémy, zvláště opotřebení lišt rotoru, což vede k pronikání plynů mezi lištami rotoru a jeho skříní z komory do komory. Koncepty této japonské automobilky vybavené Wankelovými motory druhé generace však ukazují, že možnosti těchto motorů nebyly zatím zdaleka využity.
 
 

Reklama