strašidelné příběhy

Smutná duše

25. září 2008 v 16:51 | Suzuki
Moje kámoška vyrůstala bez mámy, protože zemřela při jejím porodu. O Markétiných narozeninách jsme šly společně večer na hřbitov, abychom položily květiny na hrob její matky. Najednou se snesla hustá mlha a my jsme odněkud zaslechly podivné vzlykání. Potom přišel šok! Z pod náhrobního kamene se zjevila máma mojí kámošky a řekla Markétě: "Dítě, chtěla jsem tě jen jednou vidět!" Rozrušená Markéta k ní chtěla jít, ale ona se najednou rozplynula v mlze. Nechápavě jsme se na sebe podívaly a hned jsme se vydaly na cestu domů. Když jsme dorazily k Markétě, byly jsme si už skoro jisté, že jsme si to všechno jenom vymyslely. Na Markétině nočním stolku ale ležela fotka její mámy, na které bylo napsáno: "Děkuji ti, dítě, že jsem tě mohla alespoň jednou vidět. Mám tě ráda, máma!"

Jen bujná fantazie?

1. července 2008 v 20:23 | Suzuki
O loňských letních prázdninách jsme byli na chatě. Jendou dopoledne tátovi zazvonil mobil - jeho kolegové mu řekli, že má ihned přijdet do práce i s mamkou. Naši nám řekli, že zůstaneme na chatě jednu noc sami. Moc jsme se na to těšili. Celé odpoledne jsme jen tak blbi a večer jsme se rozhodli, že si budeme vyprávět strašidelné historky. Některé byly fakt dost hnusné. Když jsme pak usnuli, chtělo se kámošce Markétě na záchod. Jenomže WC je asi 15 m od chaty. Tak tam došla, a když se vracela, rozhodla se, že se půjde ještě projít. Na louce najednou měla popcit, že za ní někdo běží. Otočila se - a opravdu za ní nějaká černá postava běžela a něco na ni tasila. Markéta se lekla a utíkala někam do lesa, když vtom se před ní obejvila žena v bílé košili, celé zarudlé od krve. Oči měla celé černé, ale neukazovala svoji tvář. Pořád dokola prý mlela: "Pomoz mi a zemřeš I ty!" Pak podala Markétě špinavou ruku s ozobanýma nehtama. Markéta zaječela a chtěla utéct zpět do chaty. Ale nešlo jí to, protože jí nějak asi zkameněly nohy nebo co! Tak sebála, že ji ty hrůzy dohoní, že začala tak hodně křičet, že nás to vzbudilo a doběhli jsme tam. Pořád ale nemohla chodit, tak jsme ji do chaty museli dotáhnout. Cestou nám vyprávěla, co se jí stalo. Zamkli jsme chatu na tři zámky. Ráno už vše bylo v poho, jako by se ani nic nestalo. Po těch hrůzách nebylo ani stopy!!!

Divný rozhovor s nikým

14. května 2008 v 16:15 | Suzuki
Jako každý čtvrtek, tak i tento jsem šla na aerobic. Nacvičovali jsme na vystoupení a mně se začalo chtít na záchod. Šla jsem tedy do naší šatny, kde je WC a sprcha. Zavřela jsem za sebou dveře do šatny a pak se mi zdálo, že na ně někdo ťuká. Ale dveře byly prosklené, takže jsem viděla, že ze nimi nikdo nestojí. Potom jsem se zavřela na záchodě a uslyšela jsem, jakoby někdo vstoupil do šaten. Chtěla jsem otevřít záchodové dveře, ale najednou to nešlo. Za chvíli to už šlo. Najednou jsem uslyšela: "Čau, Terezo!". Myslela jsem si, že je to Renata a začala jsem si s ní přes zavřené dveře povídat. Potom mi řekla, ať otevřu dveře, že je ve sprše. A tak jsem vyšla a koukla směrem do sprchy - a ouha, tam nikdo nebyl. Volala jsem na Renatu, ale už neodpovídala. Bylo mi to divný a tak jsem se vrátila do cvičební haly, kde byla Renata a později mi řekla, že na záchodě nebyla. S kým jsem si to teda povídala!? Podle holek jsem na záchodě byla sama!!!

Chrápání na hřitově

14. května 2008 v 16:14 | Suzuki
Když jsme byly se sestrou na procházce, napadlo nás, že půjdeme na hřbitov zapálit svíčku naší babičce. Pak jsme si ještě šly prohlédnout pomníky na okolních hrobech. Zastavily jsme se u hrobu ročního chlapečka Matěje. Najednou jsdme uslyšely chrápání. Zvuky vycházely z vedlejšího hrobu. Hrozně jsme se lekly. Pak jsme usylyšely bouchání, jako by se někdo dobýval z hrobu. Nevěděly jsme, co máme dělat. Raději jsme rychle utekly ven z hřbitova. Jenomže nás někdo začal honit! Viděly jsme průhledného muže a ženu s malým dítětem. Podle fotk jsme poznaly, že se jedná o toho malého mrtvého Matěje. Vzaly jsme nohy na ramena a utekly jsme domů. Jenomže tam nikdo nebyl, tak jsme zazvonily na sousedy. A otevřít nám přišli právě ti lidé, co jsme viděly na hřbitové! Utíkaly jsme k dalším a dalším dveřím - a všude nám otevírali ti samí lidé! Za chvíli sse vrátili rodiče z nákupu. Hurááá!! Záchrana! Už nikdy nepůjdeme samy na hřbitov!

Tajemná fotka

14. května 2008 v 16:13 | Suzuki
Karim (22) z Mnichova nevychází z údivu: až do minulého týdne jeho přítelkyně Stefanie celou dobu tvrdila, jak hrozně se těší na společnou dovolenu v Itálii - a teď najednou zničehonic nechce jet. Prý má takový divný pocit… Karimovi se nakonec podařilo přesvědčit ji, že je to nesmysl, a tak se pár vydá v malém vozu na cestu. Zrovna jedou po okresní silnici poblíž Pisy, když protijedoucí náklaďák předjíždí motocyklistu. Karim se mu chce vyhnout, protože náklaďák přejel do jeho jízdního pruhu. Jenomže jeho vůz v té rychlosti chytne smyk, vyjede ze silnice a narazí do stromu. Náraz je tak silný, že Stefanie na místě umírá! Když s později Karim vrátí do jejich společného bytu, aby dal do pořádku Stefaniiny věci, najde stvrzenku od nevyzvednutých fotek z fotoalbu. Vyzvedne obrázky, a když si je prohlíží, nevěří svým očím: na jedné fotce je jeho vůz, jak právě naráží do stromu!

Dřevorubec

25. dubna 2008 v 20:05 | Suzuki
Před pár týdny jsme já a moje kamarádka Veronika byly na návštěvě u mé babičky ne venkově. Bylo úžasné počasí, tak jsme s Verčou rozhodly jít na procházku do lesa a vzít s sebou babiččina psa Maxe. Ušly jsem už pěkný kus cesty, když jsme zaslechly pravidelně se opakující tupé rány. Byly jsme zvědavé, a tak jsem šly za zvukem. Ocitly jsme se na malé mýtině a tam stál starý muž a kácel strom. Byl kostnatý, vysoký a vyhublý až na kost. Když nás zahlédl mezi stromy, zůstal na nás chvíli zírat, pak upustil sekeru a utekl. Byly jsme taky vystrašené a utíkaly odtamtud, co nám nohy stačily. Dodnes jsme o tom divném setkání nikomu nevyprávěly. Kdo by nám to taky věřil?

Hlasité rádio

25. dubna 2008 v 20:05 | Suzuki
Když jsem před nedávnem navštívila svou kamarádku Romanu, směla jsem u ní zůstat přes noc. Ona měla ještě starou palandu, kterou pro ni postavil její tatínek. Protože Romana spala nahoře, já jsem si lehla dolů. Povídaly jsme si dlouho do noci a poslouchaly jsme při tom v rádiu její oblíbený pořad, ve kterém hrají především okolo půlnoci tu nejlepší hudbu. Potom jsme nějak usnuly a zapomněly jsme rádio vypnout. Najednou jsem byla probuzena hrozným zvukem. Hudba z rádia hrála tak hlasitě, že mě to skoro zvedalo z polštáře. Naštvaně jsme se zvedla a vytáhla jsem rádio ze zásuvky. V momentě, kdy jsem se zase chtěla vrátit do postele, praskla vrchní postel a spadla na tu spodní. Romaně se přitom nic nestalo, ale já kdybych se včas nezvedla z postele, tak jsem to mohla ošklivě odnést.

Tajemné náramky

25. dubna 2008 v 20:04 | Suzuki
V mém blízkém okolí bydlí dvě holky. Petra (16) a Kristýna (16). Jsou to nejlepší kamarádky snad už od útlého dětství. A možná i proto se mnohokrát stanem že se na něčem shodnou. Třeba jedna chce něco říct a v tu chvíli to napadne i tu druhou. Kvůli těm svým shodám se rozhodly, že bude každá z nich na ruce nosit úplně stejný náramek. Je modrý s průhlednými bublinkami a z umělé hmoty. Všechno to začalo jednoho pochmurného dne. Kristýna jela s kamarádkou Pavlou (14) navštívit svojí spolužačku, která od nás bydlí 3 kilometry. Petra byla doma, a tak jsem k ní zašla. Seděly jsme na botníku a povídaly jsme si. Přitom si hrála se svým náramkem. Najednou jí ovšem nechtěně vyklouzl a spadl až o patro níž pod schodiště. Hned se vylekala a ihned pro něj běžela. Když ho našla pod botníkem s hnědobílou pruhovanou látkou, zjistila, že je přetržený. Jen se utěšila, že to slepí lepidlem. Ve stejnou dobu seděla Kristýna u spolužačky, měla na sobě hnědobílý pruhovaný svetřík a svého náramku se ani nedotkla. Když tu najednou, zničehonic, jí prasknul. Po chvilce ujistila, že se dá slepit lepidlem. Později, když se vrátila s Pavlou domů a zjistily jsme, že obě dvě části příběhu se odehrály ve stejnou dobu, přesně za deset minut půl šesté, byly jsme s Petrou šokovány. Dříve jsme si myslely, že když se něco takového stane, je to tím, jak se moc dobře znají. Ale jak může prasknout náramek bez jakékoli viditelné síly? To je mi záhada!!!

Táboření

22. dubna 2008 v 18:33 | Suzuki
Jendou jsem s rodičema a mojí sestřenicí tábořila někde u Tábora. Já se sestřenicí jsem spala v jednom stanu. Asi po pěti dnech tam přijela nějaká druhá rodina se synem, kterému bylo asi 15. Byl docela hezký, a tak jsme se seznámili. Jednou v noci se mi chtělo strašně na záchod, a tak jsem vzbudila sestřenici, aby šla se mnou. Vyšly jsme ze stanu a strašně jsme se lekly! Byl tam ten kluk. Najednou se nahnul a začal sestřenici škrtit! Já jsem ho začala bít do rukou a kousat, ale on ji pořád držel. Tak jsem ho bodla mým nožíkem a on utekl. Ráno jsme se probudily a sestřenice měla celý krk modrý. Podala jsem jí zrcátko. Když se do něj podívala, vyděsila se a běžela k rodičům. Při běhu zakopla o něčí botu. Ta bota byla toho kluka, ale ta rodina už tam nebyla. Když Katka doběhla k rodičům, tak už na krku nic neměla. Rodiče si mysleli, že jsme měly noční můru.

Divná láhev

15. března 2008 v 14:06 | Suzuki
Jednou večer jsem zalezla už v 21:00 do postele, protože jsme jeli ráno v půl sedmé na výlet. Stále jsem nemohla spát, a proto jsem se začala koukat z okna, které mám naproti posteli. Ve výhledu mi překážela láhev s pitím. Jen tak ze srandy jsem zakřičela "flaško uhni". Láhev se najednou začala posouvat doleva, ale parapet, na kterém byla láhev, končil, a proto spadla dolů. Přesto, že byla pevně uzavřená, se vylila. Udělala velkou ránu, díky které se moje maminka přišla podívat, co se u mě děje. Vše jsem jí to pak dopodrobna vylíčila, ale nevěřila mi.

Podivný sklep

15. března 2008 v 14:06 | Suzuki
Já, můj bratr a kamarádka Helena jsme byli venku u nás za domem. Neměli jsme co dělat, a tak jsme se šli strašit do sklepa. Byly tam probourané zdi. Za jednou zdí byl výtah a to znamenalo, že jsme byli už v dalším chodě. Já jsem šla za Helenou a můj brácha byl vedle mě. Najednou Helenu chytla něčí červená ruka! Vypadala to, jako by ta ruka byla od krve. Viděla jsem to přesně, protože jsem stála za ní. Všichni jsme strašně zakřičeli a utekli ven. Ze sklepa vyběhla černá kočka. Řekli jsme si, že to někomu řeknem. Učinili jsme tak, ale nikdo nám neuvěřil.

Prokletý kravín

15. března 2008 v 14:05 | Suzuki
Já a moje kámoška Martina už dlouho pronásledujeme někoho nebo něco, co se schovává v kravíně naší vesnice. 13. 1. 2007 jsme se tam šly podívat a co se nestalo! Uviděly jsme děsivě nahnutý sloup, ve kterém bylo elektrické vedení. Strašně jsme se lekly a přeběhly do stodoly, ve které je velice staré seno. Hned jak jsme tam přiběhly, uviděly jsme na seně postavu! Měla velké červené oči a z pusy jí tekla krev! Lekly jsme se tak, že jsme běžely na to seno. Postava tam nebyla, ale byl tam dopis a oblečení. V dopise stálo: "Nesnáším vetřelce, a proto nelezte tam, kde se bojíte!" Dopis jsme měly v ruce a v tom zafoukal vítr a dopis se najednou sám od sebe roztrhal! Uslyšely jsme řev a prchaly pryč. Babičky nám řekly, že před 50 lety se tohle také stalo. Jednoho dne nějaký pán postavil tento kravín a jelikož v něm nikdo nechtěl pracovat, tak ho to rozzuřilo natolik, že na něj svolal tuto kletbu. Teď se kravínu raději vyhýbáme.

Strašlivá předpověď

15. března 2008 v 14:05 | Suzuki
Paní Marie seděla na gauči ve svém rozlehlém bytě a zamyšleně hleděla před sebe. Najednou někdo zaklepal na dveře. Mrkla a hodiny: bylo už po desáté večer - kdo by tak pozdě mohl jít na návštěvu? Asi to bude ta střelená sousedka, zřejmě si ve zmatku opět zabouchla dveře. Stává se jí to tak často, že u paní Marie nechala dokonce náhradní klíč od svého bytu. Když paní Marie otevřela, stála ale přede dveřmi tajemná žena. Pohlédla paní Marii hluboce do očí a hrůzou ustoupila o krok vzad. Paní Marii její chování udivilo a zeptala se, co si madam přeje. Neznámá jako v transu odpověděla: "Brzy vám odejde někdo blízký!" Paní Marie v šoku přibouchla dveře. O týden později měl její syn nehodu na motorce, a v důsledku četných poranění zemřel…

Střelnice

8. března 2008 v 11:02 | Suzuki
Jednoho letního večera jsme s kamarádkou Bárou stanovaly. Byl úplněk. Řekly jsme si, že si uděláme bojovku. Tak jsme šly do střelnice. Přesně před 30 lety se tam stala vražda. Říká se, že se tam jeden pán zbláznil a v amoku zastřelil všechny lidi, co tam byli, včetně sebe. Od té doby nebyla střelnice provozu. Vždycky byla uzamčená a my lezly oknem. Ten den však byla odemčená. Vešly jsme dovnitř, rozsvítily jsme a šly do vedlejší místnosti. Najednou se ozvala rána. Začalo pršet. Začaly se ozývat strašidelné zvuky. Zjevilo se tam 10 lidí. Došlo nám, že ten pán zabil skutečně 10 lidí, včetně sebe. Všechno do sebe zapadalo přesně tak, jak mi vyprávěl děda. Ty osoby se k nám přibližovaly, byly blíž a blíž. Obě jsme se klepaly strachy. Plížily jsme se ke dveřím, ale byly zamčené. Jedna z těch osob vytáhla zbraň, kterou se střílelo, namířila na nás a vyšla rána. V tu chvíli vše zmizelo, rozsvítilo se a přestalo pršet. Doma jsme to řekly jen dědovi. Věděl přesně, co se stalo, protože nám k tomu řekl: "Jen jediný člověk to přežil a to jsem já!"

Horor ve stanu

19. února 2008 v 16:45 | Suzuki
Asi když mi bylo šest, spala jsem se svojí kámoškou na táboře ve stanu. Omylem jsme si ten stan postavily na mravenčí cestě, a tak nám ty potvory v noci zalezly do stanu. Nevěděly jsme to, ale vím, že mě celou noc ve spacáku všechno lochtalo, a pořád jsem si něco odháněla z obličeje… Ráno jsem se podívala na kámošku a vyjekla jsem. Ona se vzbudila a zakřičela taky. Všude a hlavně v obličeji nám lezlo strašně mravenců. Určitě nám vlezli do nosu a pusy, uší… atd. Nesnáším mravence a při pohledu na ně cítím zase to strašné šimrání. Ve stanu spím pořád, ale pořádně koukám, kde si ho postavím!

Starý muž

19. února 2008 v 16:44 | Suzuki
Jednoho dne pozdního léta jsem si já a moje kamarádka Maruška udělaly výlet k rybníku. Když jsme konečně našly klidné místečko, běžely jsme spokojeně k vodě. Najednou se před námi objevil starý muž a ptal se nás, co my uličnice tady děláme. My jsme neodpověděly a doufaly jsme, že on brzy zase odejde. Pozorovaly jsme ho, jak svou holí, kterou používal k chůzi, něco píše do písku a potom zmizel. Maruška se šla zvědavě podívat na to místo, kde on předtím stál. Tam jsme na zemi četly: "1918, Rudolf zavražděn!" Začaly jsme mít strach, a tak jsme jely zase domů. Když jsme doma potom všechno vyprávěly tatínkovi, on sáhl po jedné knížce v jeho regálu a začal listovat. Potom nám prstem ukázal na jedno místo, kde stálo, že nějaký Rudolf Najbrt v rove 1918 záhadně zmizel a zanechal za sebou osmičlennou rodinu. Zděšeně jsem sáhla po knížce a pozorněji jsem si ji přečetla. Stálo tam, že v naší oblasti se stalo více kriminálních případů, které nebyly nikdy objasněny…

Feťácká au-pair

16. února 2008 v 10:08 | Suzuki
Už dlouho se mladí manželé těšili na návštěvu divadelního představení. Po internetu si objednali hlídání své čtyřměsíční dcerky. Domluvená au-pair přišla i se svým chlapcem. Od začátku se ale manželům na páru něco nezdálo. Ještě před divadlem pro jistotu zavolali domů a ptali se, jestli je všechno v pořádku. Odpověď: "Jo, vše je v cajku. Pečeně je už připravená, za chvilku ji šoupnem do trouby." Manželé pospíchali zpátky a dorazili domů zrovna ve chvíli, kdy ti dva polévali miminko kečupem! Rodiče své dítě zachránili v poslední minutě! Přivolaní policisté zjistili, že povedený párek je pořádně nadrogovaný…!

Schůzka naslepo

16. února 2008 v 10:07 | Suzuki
Ráda se scházím s klukama naslepo, ale osud pro mě připravil jednu podivnou zkušenost. Jednoho večera jsem se měla sejít s 28letým Tomášem. Když jsem ho zahlédla, připadal mi vzhledově divný, ale přece mu nezdrhnu. Tak jsme šli k němu od auta, že si popovídáme. Na všechny moje otázky odpovídal zase otázkama nebo hodně podivně. Třeba jsme se bavili o jeho telefonním čísle a on řekl: "Jsi si jistá, že je to opravdu moje číslo?" V duchu jsme si řekla, že je praštěný, ale ještě jsem to brala. Začala bouřka a jen díky tomu jsem mu viděla v jeho obličeji tvář mrtvoly. Byl bledý, měl červené rty, vodové oči a pod nima tmavé kruhy. Řekla jsem si, že už blbnu, ale chtěla jsem radši domů. Slíbil, že než půjde spát, tak mi ještě napíše, ale operátor mi hlásil, že volané číslo neexistuje. Zavolala jsem na informace, jak je to možné, ale bylo mi sděleno, že toto číslo bylo před 2 lety zrušeno. Nedokázala jsem to pochopit, přece mi z něho Tomáš ještě včera psal! Dodnes se sama sebe ptám: S kým jsem se to vlastně tu noc sešla? Odpověď nikdy nedostanu, po Tomášovi jako by se slehla zem.

Rudé kapky na sněhu

9. února 2008 v 14:19 | Suzuki
Jednou jsem se se svým přítelem Petrem procházela na břehu zamrzlé řeky. Byla hrozná zima a Petr mě držel střídavě za levou a pravou ruku, aby mi je trochu zahřál. Během procházky jsme se líbali, ale brzo nás zchladil strach. Kousek před námi přecházel přes cestičku asi čtyřicetiletý muž v černé čepici a modré zimní bundě a táhl s sebou velký pytel. Měl divně zjizvený obličej a prázdné oči. Na jeho pytli byl větší rudé skvrny, které vypadaly jako krev. Co tam s tím pytlem jenom dělal? Pak jsme uviděli i rudé kapky na sněhu. Byla to krev? Ten muž zmizel i s pytlem v lese. Pak začalo sněžit a sníh zakryl i ty rudé kapky na cestě. Držela jsem se Petra jako klíště a chtěla co nejrychleji domů. Když jsme odtamtud pospíchali, zaslechli jsme zvuk jakoby někdo prolomil led a něco těžkého spadlo do vody. To byl určitě ten pytel!

Stopařka bez tváře

7. února 2008 v 18:41 | Suzuki
S mojí nejlepší kamarádkou, které je devatenáct let a má už řidičák, jsme jely o prázdninách do Ruska. Nejely jsme moc rychle, a tak jsme si všimly nějaké ženy, která stopovala u silnice. Měla na sobě červené oblečení, tmavé vlasy a jakoby vyříznutou tvář. Strašně jsme se lekly a dlouho vůbec nemluvily, protože jsme nemohly uvěřit tomu, co jsme právě viděly. Až později jsme se dozvěděly, že právě v těchto místech kdysi nějaký muž zabíjel ženy, které stopovaly. Vždycky je odvlékl hluboko do lesa, který byl při cestě, a tam jim vyřízl tvář.
 
 

Reklama